KomentárePetr Drulák: Proti globalizovanému liberalismu: odpověď Michaelu Hauserovi a Miroslavu...

Petr Drulák: Proti globalizovanému liberalismu: odpověď Michaelu Hauserovi a Miroslavu Tejklovi

-

spot_img

Petr Drulák: Proti globalizovanému liberalismu: odpověď Michaelu Hauserovi a Miroslavu Tejklovi

Petr Drulák ve své reakci zdůrazňuje, že smyslem levicově-konzervativního spojenectví má být dobře uspořádaná společnost se základní stabilitou vztahů, institucí a hodnot.

Návrh na pravo-levé spojenectví vyvolává pochopitelnou diskusi. Adam Votruba připomíná nelidskou utopii liberálního mýtu, který můj komentář nezmiňoval a který považuji za důležitý argument pro toto spojenectví. Kritické příspěvky Michaela Hausera a Miroslava Tejkla si dovolím využít jako příležitost k vyjasnění některý otázek, které byly zatím pouze naznačeny.

Hauser zpochybňuje přirozený konzervativismus společenské většiny otázkou, proč konzervativní populisté narážejí na volební limity. Tvrdí, že společenská většina zastává také výrazná liberální stanoviska: je feministická a chce bojovat proti klimatickým změnám. Tejkl zase hájí liberalismus jako jakýsi rámec, z něhož vzchází socialismus definovaný jako emancipační hnutí. Stejnou měrou se pak hlásí k liberálnímu keynesiánství i k marxismu, který chce aktualizovat nahrazením pojmu proletariát pojmem společenská většina.

Začněme tou poslední tezí. Proletariát, přesněji řečeno průmyslový proletariát, má v marxistickém pojetí poměrně přesný význam. Má se stát nositelem revoluční změny, tudíž je mu připisován potenciál ideologické stejnorodosti, kterou revoluce a založení nového typu společnosti vyžaduje. Ponechme nyní stranou, že pozdější vývoj tuto roli nepotvrdil (ani v Rusku, ani v Číně příliš proletářů před revolucí nebylo, v Německu, Anglii, Francii či USA naopak byli, ale revoluci neuskutečnili). Marxističtí klasici si nemohli nevšimnout některých konzervativních tendencí proletariátu, považovali je však za dočasnou neuvědomělost či projev falešného vědomí. S pojmem společenská většina se podobná očekávání nést nemohou. Prvotní definice je čistě statistická, prostě se jedná o většinu společnosti. Je tudíž i vnitřně mnohem různorodější, vylučuje ideologickou jednotu i výlučnou historickou roli, kterou Marx připisoval proletariátu. Mechanicky nahradit proletariát společenskou většinou bez přehodnocení všeho dalšího je proto poněkud naivní.

Různorodost společenské většiny je i odpovědí na Hauserovu otázku. Konzervativní populismus samozřejmě vždy narazí na určité limity a neosloví celou společenskou většinu, to se s výjimkou krátkodobých výkyvů nedaří žádné ideologii. Nicméně pokud mluvím o přirozeném konzervativismu společenské většiny, mám tím na mysli potřebu základní stability vztahů, institucí a hodnot. To neznamená strnulost, nýbrž pozvolný, často těžko postřehnutelný vývoj, který se odehrává postupným přizpůsobováním v horizontu staletí. Neuskutečňuje se dekrety a kampaněmi, jejichž obsah se radikálně proměňuje v řádu desetiletí či dokonce let, jak nám v posledních desetiletích předvádí ona podivná nadnárodní elita aktivistů, technokratů a šéfů korporací tmelená globalizovaným liberalismem. Hauserem citované výzkumy veřejného mínění o této konzervativní potřebě nic neříkají.

Společenská většina však skýtá srovnatelný potenciál i populismu levicovému, pokud je tedy formulován a prosazován se srovnatelnou dovedností. Prohlubující se ekonomické nerovnosti a další negativní dopady kapitalismu na společnost po něm přímo volají. V českém prostředí (jiné neřeším, a proto navzdory Tejklově otázce nebudu dávat rady Sandersovým příznivcům) nemůžou být tématy levicového populismu klimatické změny či feminismus, které Hauserovi leží na srdci. To, co označuje za feminismus opět neodpovídá situaci ve třetí dekádě 21. století. V Česku dnes mají ženy a muži stejná práva i možnosti uplatnění a za stejnou práci dostávají stejnou odměnu, rozdíl mezi průměrným platem mužů a žen není výsledkem diskriminace. Důležité historické cíle zrovnoprávnění se naplnily a tento stav má nespornou celospolečenskou legitimitu. Dnešní feminismus se pak zvrhává do elitářských bizarností typu genderového pravopisu (např. odmítáme zatýkaní novinářek*ů, ochránců*kyň lidských práv, občanských aktivistek*ů, anarchistek*ů, členů*ek opozice), genderových kvót a auditů či představ o univerzální zaměnitelnosti obou pohlaví; ty však už s podporou mlčící většiny (mužů i žen) počítat nemohou. Ovšem i český feminismus nejspíše čeká agresivní výzva transgenderových aktivistů, většinou mužů přeoperovaných či pouze úředně předefinovaných na ženy, kteří se dnes na „pokročilejším“ Západě dostávají do křížku s ženským hnutím (např. o přístup transgenderových osob k ženskému sportu, do ženských šaten, sprch či věznic). Podpora skutečných žen vydaných napospas dopadům transgenderové ideologie by se potom měla stát populistickým tématem napravo i nalevo.

Pokud Hauser argumentuje, že podle průzkumů trápí většinu obyvatel klimatické změny, měli bychom si to dát do kontextu. Klimatické změny jako takové totiž nepociťuje nikdo. Nicméně téměř každý trpí jevy, které jsou s nimi dávány do souvislosti; k čemuž dnešní klimatická propaganda dokáže využít jakýkoliv nepříznivý meteorologický jev. Faktem však zůstává, že kapitalistická i socialistická modernizace zásadně narušily vztah mezi člověkem a přírodou. Expanze individuální dopravy, úbytek lesů, polí a luk, expanze globální a kontinentální přepravy zboží, zátěž jedy, prachem a hlukem či naprogramované zastarávání produktů jsou jen některé z mnoha výzev, které objektivně trápí společenskou většinu. Na rozdíl od klimatických změn mají technologická i politická řešení: podpora veřejné dopravy, ochrana půdy, vzduchu a vody, jaderná energie, posilování ekonomické soběstačnosti či regulace firem. Na ně by se měli populisté zleva i zprava soustředit a co nejrychleji skoncovat s utopickým progresivistickým projektem řízení globálního klimatu, dříve než vládnoucí centristé svým dekarbonizačním úsilím přírodu dále poničí (devastující těžbou, toxickými odpady, zastavováním zelených ploch, nárůstem globální přepravy) a odbouráním evropského průmyslu dále prohloubí ekonomické nerovnosti.

Je dost dobrých důvodů, aby populismus, konzervativní i levicový, navzájem spolupracovaly spíše než, aby se navzájem potíraly na ponoukání extrémistů z liberálního středu, kterým takové dělení umožňuje panovat. Nejedná se přitom o spolupráci pouze taktickou, nýbrž i tematickou a strategickou. O možných tématech jsem mluvil už ve svém prvním komentáři, jiná jsem zmínil výše. Levici spojuje s konzervativci zájem na dobře uspořádané společnosti, což je něco jiného než liberální emancipace jednotlivce. Vždy se budou lišit v představě o dobrém uspořádání společnosti, pravice bude klást důraz na tradici (rodina, národ, mravy), levice na sociální spravedlnost. Nicméně ani tradice, ani sociální spravedlnost nejsou individuálními právy, nýbrž celospolečenskými jevy. V tom se zásadně a nepřekonatelně liší od individualistického liberalismu, který ve své současné protinárodní, protirodinné, prokapitalistické podobě představuje pro konzervativce i pro levici nepřítele.

Svým kritikům jen připomínám, že uvažovat o politice bez kategorie nepřítele je stejně nesmyslné jako rozvíjet ekonomické úvahy bez pojmů ceny či hodnoty. Politický boj se nevede pouze za něco, v tomto případě za národ, svrchovanost, sociální spravedlnost, svobodu volně myslet a mluvit i další časem prověřené hodnoty, nýbrž také proti někomu, v tomto případě liberálním zastáncům nepřetržitých sociálních experimentů tolerujícím rostoucí ekonomické nerovnosti a prosazujícím globalistické utopie.

To neznamená radikální odmítnutí liberalismu všech věků. Liberalismus občas dokázal sehrát pozitivní historickou roli, jakkoliv byl založen na chybné představě o svrchovaném jednotlivci vybaveném jakýmisi přirozenými právy. Coby ideologie utlačovaných menšin v tradičních či totalitních režimech, ať konzervativních nebo socialistických, byl cenným ideovým zdrojem národního odporu. Jistě najdeme řadu liberálů, kteří za své výkony pro národ a svobodu zasluhují uznání. V české tradici jen připomínám Karla Havlíčka Borovského. Tejkl za takového liberála považuje Keynese. Váží si tohoto velkého myslitele pro jeho liberalismus nebo pro to, jak ve sporu s liberálními stoupenci volného trhu dokázal liberalismus překročit směrem k umírněnému socialismu? Vzhledem k autorovým preferencím pro Marxe, Luxemburgovou či Kaleckého bych očekával to druhé.

Připomeňme však tři důležité skutečnosti, které obhájci liberalismu rádi pomíjejí. Za prvé, evropské pojetí práv a svobod nepřichází s liberalismem. O mnoho století mu předchází, rodí se ve sporech mezi vladaři, římskou církví a městy, přičemž se ideově opírá jak o křesťanství a římské právo, tak i o germánskou a slovanskou tradici. Liberalismus svobodu inovuje tím, že ji vztahuje výlučně na jednotlivce a na individuální vlastnictví, čímž ji však zužuje a dlouhodobě poškozuje. Za druhé, jako jiné ideologie i liberalismus má za sebou zločiny a oběti – mrtvé z hladomorů (prohlubovaných vírou v trh) či zmařené životy vykořisťovaných. Nezapomeňme ani na brutální potlačování dělnického a antikoloniálního hnutí ze strany liberálních režimů. Socialismus rozhodně nebyl odnoží liberální emancipace, jeho kořeny jsou jinde, s liberalismem občas uzavřel taktické aliance a téměř vždy ke své škodě. A konečně, ve své současné roli vládnoucí ideologie Západu představuje globalizovaný liberalismus nejen jedno velké selhání, ale též hrozbu pro svobodu, s níž je tak často spojován (obojího jsem už dotknul v předchozích komentářích, též odkazuji na Tajnosti levice Jean-Clauda Michéi a na Budoucnost levice bez liberalismu). Právě tato současná role z něho činí nepřítele.

Zdroj: casopisargument.cz

Podporte nezávislé médium Denník VV

  • Nezamykáme články
  • Necenzurujeme komentáre
  • Nezverejňujeme platené články

Nechceme spoplatňovať obsah, lebo nie každý si to môže dovoliť. Len vďaka Vašej podpore sa môže tento obsah bezplatne dostať ku každému.

Viac info o podpore nájdete tu: PODPORTE VV

Pravidelná mesačná podpora

Jednorázová podpora


Alebo prevodom na náš účet: SK72 8330 0000 0028 0108 6712

spot_img

Newsletter - Veci verejné

Prihláste sa na odber článkov. Dva krát do týždňa Vám zašleme zhrnutie najpodstatnejších komentárov a názorov, ktoré vyšli na našom webe :)

*Po vyplnení formuláru Vám zašleme potvrdzujúci email, ktorý je potrebné potvrdiť.

Podporte spravodajsko-názorový portál Veci Verejné

Vychádzať môžeme len vďaka vašej pravidelnej podpore. Ak považujete našu činnosť za dôležitú a potrebnú, podporte náš spravodajsko-názorový portál pravidelnou mesačnou sumou 5, 10 či 15 eur, prípadne podľa vašich možností na číslo účtu IBAN: SK7283300000002801086712

Ďakujeme. Aj vďaka vám môžeme robiť sociálne a vlastenecky orientovanú žurnalistiku.

ZANECHAJ KOMENTÁR

Zdaj komentár
Zadajte svoje meno

- Reklama -

Mohlo by Vás zaujímaťČLÁNKY
Odporúčane pre Vás