Často búrlivé mediálne diskusie o možnom použití jadrových zbraní Ruskom v prípade konfliktu na Ukrajine si vyžadujú serióznu vedeckú analýzu toho, ako veľmoci pristupujú k použitiu jadrových zbraní. Po dohode s autorom prinášame vybrané myšlienky z článku filozofa a sociológa Marka Hrubca, ktorý v časopise Critical Sociology (New York)[1] opísal začiatok zmeny v prístupe k jadrovým zbraniam a uverejnil svoju analýzu nebezpečenstva obmedzenej jadrovej vojny, ako ju pred niekoľkými rokmi začali pripúšťať USA vo svojich strategických dokumentoch. Tento trend potvrdzujú aj ďalšie novšie dokumenty. Zdá sa, že prinajmenšom niektoré ruské elity následne začali uvažovať v podobnom duchu, ako to ukázal napríklad vplyvný politológ a čestný predseda Rady pre zahraničnú a obrannú politiku Ruskej federácie S. Karaganov. Nejde o možnú svetovú vojnu, ale o obmedzenú vojnu. Dúfajme však, že rokovania medzi veľmocami o jadrových zbraniach povedú k mierovým záverom.
V současné době se zvyšuje riziko užití jaderných zbraní. Nejedná se tu o pouhou regresi do mentality studené války. Přestože byly během studené války jaderné zbraně menšinově považovány za nejkrajnější možný válečný prostředek, jejich hlavní účel byl jiný. Sloužily jako odstrašující prostředek proti nepřátelům. Nejen velmoci, ale také ostatní národní státy považovaly jaderné zbraně za prostředek odstrašení. Zatímco jejich vůbec první použití na konci druhé světové války v Hirošimě a Nagasaki bylo ve skutečnosti zkouškou tohoto druhu zbraní hromadného ničení, od té doby k jejich dalšímu nasazení nedošlo. V rámci doktríny vzájemně zaručeného zničení (MAD = Mutual Assured Destruction) vyvinuly USA a SSSR jaderné zbraně proto, aby se zabránilo válce. Vzhledem k možnému vzájemnému zničení bylo použití jaderných zbraní dlouho považováno za „myšlení nemyslitelného“ – až doteď.
Nyní jsme však vstoupili do nové epochy vojenských hrozeb. Poprvé v dějinách lidstva jsou jaderné zbraně zvažovány jako reálné vojenské prostředky v rozličných budoucích ozbrojených konfliktech. Nové americké strategické dokumenty, politická stanoviska a korporátní zájmy jsou dokladem změny, která se připravuje v posledních několika letech. Co je důvodem takovéto změny? Jaké zájmové skupiny usilují o tuto změnu? Jaké budou následky válečné dopady po skončení jaderného střetu?
Současné hrozby
Za Trumpovy administrativy se americký přístup začal snažit relativizovat rozdíl mezi konvenčními a jadernými zbraněmi. Jejím argumentem je, že by mohlo dojít k použití menších jaderných zbraní a „pouze“ několika málo z nich, což by nezpůsobilo světovou apokalypsu. Nebezpečí jaderného zničení specifického cíle a zpustošení společnosti všude kolem je nyní tudíž mnohem větší než v době studené války.
Vzhledem k tomu, že pro mnoho lidí je obtížné realisticky si představit scénář omezené jaderné války nebo „jen“ jediného jaderného útoku a jeho dopad na společnost, je radno si takovou situaci stručně popsat.
Existuje vysoká pravděpodobnost, že někdo dříve nebo později vypustí klasickou jadernou zbraň, případně použije kufříkovou verzi jaderné nebo podobné bomby v nějakém velkém městě. Hypotéza pro začátek zvažuje mírnější výbuch 15 kilotunové bomby. Jinými slovy, jde o stejnou sílu, jaká byla shozena na Hirošimu. Dnes je považována za menší jadernou zbraň. Počet obětí by dosáhl přinejmenším 100 000, ne-li více, město by bylo kvůli radiaci neobyvatelné, elektromagnetický impuls by vyřadil z provozu všechna elektrická zařízení ve městě, kolaps místní ekonomiky a administrativy by ohrozil životy milionů lidí ve městě a okolí a desítek milionů v celé zemi, škody by vyšplhaly ke stovkám miliard dolarů, útok by měl vážný dopad na světové burzy a svět by byl dočasně ochromen.
Pokud by došlo k použití jaderné zbraně, v mnoha koutech světa by lidé žili v očekávání protireakce a potenciální jaderné odvety. Lidé nejsou připraveni na riziko jaderného válčení, ani na jiná podobná rizika, a většina humanitních a sociálních vědců nejsou žádnou výjimkou. A to jak v případě, že by válku zahájil někdo jiný a Spojené státy měly pouze provést odvetná opatření, nebo kdyby omezenou jadernou válku měla zahájit samotná vláda USA.
Strategické dokumenty
Co přesně zamýšlejí američtí političtí a vojenští představitelé svými strategickými plány, jež se dotýkají uvedené problematiky? Nejrelevantnějším dokumentem, který může v tomto směru osvětlit hlavní strategické tendence, je Národní bezpečnostní strategie, která doznává aktualizaci už od roku 1987, kdy Ronald Reagan předložil její první verzi. Ve své první strategii vyhlášené veřejně v Budově Ronalda Reagana v prosinci 2017 upřesnil prezident Donald Trump, jak má být jeho motto „Amerika na prvním místě“ aplikováno na bezpečnostní otázky (National Security Strategy of the United States of America, 2017). Chtěl se tak jednoznačně vymezit vůči tomu, co vnímal jako Obamovu politiku appeasementu a defétismus. Ve Strategii jsou identifikovány dvě hlavní jaderné mocnosti, konkrétně Rusko a Čína, jako tzv. „revizionistické“ síly, snažící se „utvářet svět antitetický k americkým hodnotám a zájmům“. Dokument přiznává těmto dvěma zemím klíčový globální význam, opakovaně je obě zmiňuje: Čína je zmíněna 33krát a Rusko 26krát. Zatímco USA jsou zde uvedeny implicitně jako slábnoucí mocnost, co se týče jejich schopnosti udržet si vedoucí úlohu ve světě, Čína a Rusko jsou výslovně zobrazovány jako sílící mocnosti, jež rozšiřují svůj vliv zejména prostřednictvím hospodářské a politické spolupráce s mnoha národy. Hlavní myšlenkou této koncepce je idea kontrastu mezi unipolárním a multipolárním světem. Za rivala Spojených států amerických je považováno Rusko, konkrétně v evropských a asijských kruzích, a Čína, zejména v indo-tichomořském regionu.
Strategie je považuje za fundamentální protivníky nejen v mezinárodní sféře, ale také s ohledem na rozdíly mezi hodnotami, které vyznávají USA, a hodnotami útlaku jednotlivců a vymáhání společenské uniformnosti, které zastávají protivníci.
Revize jaderného postoje
Vydání Revize jaderného postoje (NPR = Nuclear Posture Review) z roku 2018 přináší podrobnou specifikaci plánu v oblasti jaderných zbraní (US Department of Defense, 2018b), a to v ostrém protikladu k verzi Revize jaderného postoje Baracka Obamy z roku 2010, jež se držela ducha jeho protijaderného projevu v Praze v roce 2009 (U.S. Military, Department of Defense, U.S. Government, 2010). Revize jaderného postoje 2018, která nově zvažuje i použití malých jaderných zbraní, se sice drží tradičních politických linií, kromě toho nás však přivádí do nové, průlomové epochy, co se týká politických a vojenských operací, neboť má v úmyslu uvést do reality omezené jaderné útoky či války. Již jsem zmínil výše, že americké bombardování Hirošimy a Nagasaki bylo hlavně dramatickým vyústěním výzkumné zkušební aplikace jaderné energie na konci druhé světové války, to jest prvním americkým testem jaderných zbraní – nešlo o součást skutečné vojenské strategie. V pozdějších letech Varšavská smlouva i země NATO vyrobily nejenom další velké jaderné zbraně, ale i menší taktické zbraně v podobě raket krátkého doletu a volně shazovaných neboli neřízených bomb (tj. bez naváděcího systému) apod., ale ty byly pouze součástí mnohem větších, globálních vojenských odstrašujících projektů s hlavními strategickými jadernými zbraněmi. Menší zbraně v nich neměly samostatnou roli. A pokud nějak figurovaly po roce 1989 v plánech různých jaderných států v rámci regionálních vztahů, pak opět jako prvek zastrašování.
Poslední revize jaderného postoje USA se ovšem neomezuje na problémy na hranicích USA nebo problémy spojené s ohrožením samotné existence státu, má geopolitické záměry mimo své hranice. Volá se po novém mixu jaderných zbraní, včetně menších jaderných zbraní, které mohou být použity samostatně a jednotlivě, aniž by došlo k rozšíření na velký vojenský konflikt. Tím se stává nebezpečí jejich použití mnohem pravděpodobnějším, protože následky nebudou tak ničivé. Je však důležité vědět, co ve skutečnosti „menší“ jaderné zbraně znamenají. Obvykle se jimi myslí, že v okruhu jedné míle mohou zničit všechny lidské bytosti a věci a vážně narušit život společnosti v mnohem větším okruhu. Tento druh taktické zbraně již v americkém arzenálu je, Trump chtěl vyrábět více menších zbraní a jejich variant. V určitých kruzích panuje představa, že takovouto bombu lze nyní použít v různých typech konfliktů.
Pokusy otevřít diskusi o samostatném použití menších jaderných zbraní mimo rámec velkých vojenských programů, které operují s velkými jadernými zbraněmi, se začaly objevovat zejména díky nástupu nových technologií umožňujících mimo jiné přesnější vzájemnou kontrolu aktivit protivníků. Vyspělé elektronické systémy včetně globálních komunikací operujících s velkými daty, internetu věcí, vysoce přesných vojenských systémů apod. patrně umožňují mimo jiné i využití jaderných zbraní v omezeném měřítku v konfliktech, které by se nešířily až do totálně vedené globální války. Možnost použití tohoto druhu zbraní nejprve oživili vojenští, korporátní a političtí aktéři, avšak s inaugurací Donalda Trumpa se tato hra teprve rozehrála. Technologie, zisky, mocenské zájmy a současná politika pro ni vytvořily předpoklady, podmínky a šanci k uplatnění.
Závěr: Úsilí o mír
Největším nebezpečím dnešních vojenských konfliktů je, že probíhají v době, kdy se přehodnocuje samotné pojetí jaderné války. Zatímco po druhé světové válce až do nedávna se myšlenka jaderné války používala jen jako forma zastrašování nepřítele a v drtivé většině případů nikoli jako skutečná vojenská alternativa, v posledních letech a zejména v nových strategických vojenských dokumentech USA se začíná uvažovat o omezené jaderné válce. Omezená jaderná válka spočívá v „myšlení nemyslitelného“, tj. skutečného použití jaderných zbraní, i když jen na omezeném území.
Je důležité pochopit motivaci, proč americká vláda předložila vojenské dokumenty o možném použití zbraní v omezené jaderné válce. Jedním z důvodů je, že politici jsou velmi úzce propojeni se soukromým korporátním vojenským sektorem. Vojenský sektor je přitom daleko více než jiná odvětví spjat s národními strategickými zájmy, což však neznamená jeho izolovanost. Co se týče výroby, služeb, dovozu a vývozu a ozbrojených konfliktů, příslušníci vojenských kruhů spolupracují na mezinárodní i nadnárodní úrovni velmi intenzivně, zejména v rámci NATO.
Vojenské okupace a války vedené za účelem podpory cyklů destrukce a rekonstrukce vytvářejí velké příležitosti k tvorbě zisků a pomáhají rozvíjet celou válečnou ekonomiku založenou na nadnárodním vojenském a bezpečnostním průmyslovém komplexu, který je úzce propojený s finančním sektorem. Toto nebezpečí je důsledkem propojení politických, korporátních a vojensko-technických částí národního a nadnárodního kapitalismu. Posílila se tím schopnost a motivace soukromého sektoru zapojit se do ziskové výroby a využívání menších jaderných zbraní.
Situace je opravdu vážná a nejde o žádné přehánění, neboť vyloučit možnost globální eskalace lokální omezené jaderné války nemůžeme. Ačkoli je možné hypotézu jaderné války, ať už omezeného rozsahu či globální, zpochybnit, můžeme rovněž poukázat na okolnost, že z dlouhé historie lidské civilizace sahající 12 tisíc let nazpět je známo, že lidé přicházejí se stále pokročilejšími technickými vymoženostmi, a zneužívají je pak ve válkách čím dál většího rozsahu. Můžeme si tedy položit otázku, zda existuje důvod předpokládat, že jsme v tomto ohledu v historicky jedinečné situaci na samém konci historie, kdy lidé už nikdy nesáhnou po vyspělých technologiích, aby je využili k nejničivější válce. Přestože nám historie nedává pozitivní odpověď, nemělo by nám to bránit v úsilí zamezit takovému nebezpečí a možným škodám co nejvíce.
[1] Threat of Limited Nuclear War. Critical Sociology, Vol. 45, No. 6, 2019, pp. 785–798.
Zdroj: noveslovo.eu
