Dopyt bude už len po skutočnej radikálnej ľavici
Nedávne voľby v Českej republike sa stali prelomovými vo viacerých oblastiach. Okrem totálnej porážky ľavicových strán (KSČM a ČSSD), ktoré boli neoddeliteľnou súčasťou českej politiky, sa doterajšie najsilnejšie vládne hnutie premiéra slovenského pôvodu Andreja Babiša ANO 2011, stane najsilnejšou opozičnou stranu. O tom akým smerom sa bude uberať česká politická scéna sa vyjadril bývalý vysoký funkcionár KSČM, novinár a publicita Josef Skála.
Dlhočakávané voľby v Českej republike (8.-9. októbra 2021) priniesli tesné víťazstvo koalície Spolu, ktorej predvolebným cieľom bolo odstaviť premiéra Andreja Babiša (ANO 2011) od vlády. Ako by ste zhodnotili priebeh predvolebnej kampane?
Vanulo z ní hlavně to, co českou politiku ubíjí už řadu let. Třeskutá myšlenková prázdnota, která se už ani neobtěžuje předstírat, že jde o cokoli víc, než kdo podojí veřejné kasy. Tváří v tvář všemu, co se na nás řítí, je to alarmující znamení.
Po prvý krát od roku 1990 sa Komunistická strana Čiech a Moravy, ktorej ste členom, nedostala do Poslaneckej snemovne. Aké sú hlavné príčiny tohto neúspechu? Spočítali Vám voliči Vašu tichú podporu vláde Andreja Babiša?
Spočítali nám rezignaci v podstatě na vše, čím my, komunisté, máme nabízet alternativu lidem, s nimiž se poměry nemazlí nebo se příčí třeba jen jejich morálce a erudici. Bezzubé střečkování ve stínu vlády to jen dovedlo do naprosto absurdních rozměrů i tvarů.
Víťazná koalícia spolu považuje za pozitívum týchto volieb, že po viac ako tridsiatich rokoch od Nežnej revolúcie, nebudú komunisti súčasťou dolnej snemovne. Ako vnímate tieto vyjadrenia?
Druhohorní pravice samozřejmě klame tělem i na dané téma. Mezi jejími otci-zakladateli se to dezertéry z KSČ i dalších stran Národní fronty jen hemžilo. Komunisté, kteří nikam nepřeběhli, však budou skutečně v parlamentu chybět poprvé za 100 let. Logicky jen s výjimkou nacistického „protektorátu“, který žádnou demokracii ani nesimuloval. Vozovou hradbu proti psychopatům u koryt to oslabí drasticky. Když o tom ale teď řeční ti, kdo nás do toho srabu zavlekli, poslouchá se to s mučivým sebezapřením.
Prezident Miloš Zeman sa netají so svojimi sympatiami k Andrejovi Babišovi. Považujete za správne, ak hlava štátu poverí zostavením vlády najskôr tú stranu, ktorá vo voľbách získala samostatne najväčšiu podporu medzi voličmi?
Ta varianta už padla. Ručník do ringu hodil sám Andrej Babiš. Být rovnou v opozici je koneckonců výhodnější partitura. Zvlčilá pravice, jejímž tmelem je i kolaborace proti vlastní zemi, bude lidem brát i řadu věcí, získaných za končící vlády. Tím víc se nechám rád překvapit, jak z toho dokáží vytěžit ANO i SPD, jediný tandem v opozici. Babiše dostala k moci i razantní kritika loupeže tisíciletí. Když s ní měl možnost zúčtovat, neudělal to. Zhola nic nepodnikl ani proti samoděržaví lží a manipulace na mediální scéně. Vnějším tlakům a jejich páté koloně ustupoval i v jiných kardinálních otázkách. Nakolik se jim postaví teď, kdy přišel o exekutivní kormidlo, nabídne příznačnou podívanou. Nebude zdaleka jen o tom, co umí a smí on sám.
Jaký povolebný vývoj predpokladáte v prípade, ak kompetencie prezidenta republiky prejdú nakoniec na predsedu Senátu a predsedu Poslaneckej snemovne?
Hlavně senátoři rozjeli kolem Zemanovy indispozice bububu, páchnoucí z krajně nearomatické stoky. Poté, co končící premiér už o žezlo nehodlá bojovat, jde jen o pavlačový trapas provinčních kandrdasů.
Je viac ako isté, že nová česká vláda bude pozostávať z piatich ideologicky rôznorodých až protichodných politických subjektov. Dokáže podľa Vás takáto široká koalícia vydržať celé volebné obdobie?
Téhle vládě to vydrží čtyři roky jen čirým zázrakem. Hlavně však z pádnějších důvodů, než nuance mezi jejími krasoduchy. Dokud se vztekali v opozičních lavicích, soutěžili v nadutých hraběcích radách. Racionální scénář nenabízela jediná z nich. Teď nám však předvedou, co umí sami. Pár hesel, posbíraných z liberálních katechismů, jim pomůže jako parník v Himalájích. Přichází čas masového prozření. Tím větší zradu v něm shledají vrstvy, které zášť k Babišovi a Hradu zbavila i stopových prvků soudnosti.
Okrem KSČM sa pred bránami Poslaneckej snemovne ocitli aj sociálni demokrati. Aká je budúcnosť českej ľavice v strednodobom a dlhodobom horizonte?
Česká levice je na stejné křižovatce jako ve většině ostatních evropských zemí. Parní válec „katastrojky“ ji nepřejel jen mocensky. Zmrzačil i její ideové a programové pilíře. Zmutovaly ve směsku sociálního liberalismu a parlamentní rutiny. Teď, kdy se obojí hroutí v přímém přenosu, se i spása často hledá tam, kde není k nalezení. Jedni vábí na registrované partnerství, ne-li rovnou společné lože se socdem. Jiní brebentí, jak prý vyrazí víc mezi lidi. Ti nás však začnou brát znovu vážně, teprve až jim začneme znovu říkat víc, než už vědí sami i bez nás. Levice, která jen planě naříká a nabízí zbožná přání, nebyla k ničemu ani včera. Dnes dělá už jenom užitečného idiota.
Aké vízie môže dnes ponúknuť súčasná česká ľavica reprezentovaná napríklad Komunistickou stranou Čiech a Moravy?
Poptávka bude už jen po skutečně radikální levici. Tedy takové, která kapitalismu rozumí víc než všichni jeho advokáti. Systém se propadá do rekordní krize. Pomazané hlavy levice si toho ještě ani nepovšimly. Medí si v komparsu ukolébavky, že jde jen virovou nákazu a její přechodné následky. Oligarchie, okupující většinu zdrojů planety, tak nikdo nevyrušuje ani z ďábelské intriky, zvané „velký reset“. Ten anglický pojem vyžaduje přesný překlad. Znamená totiž přesadit, a ne znovu nahodit či nastartovat. Cílem je „přesadit“ nás do světa, v němž si ještě mnohem ne početnější kasta usurpuje jak ekonomický výnos, tak politickou moc. A tedy i nuznějších existencí a ohlodanějších svobod a práv pro většinu těch, kdo se do té kasty neprodrali.
Takové perverzi dokáže zkřížit cestu jen hnutí, pro něž je marxismus anatomickým atlasem a živým manuálem, a ne omoklou cedulí. Jen pak lidem ukáže, že vše, co se na ně valí, není jen o číchsi naschválech či děravých paragrafech, které lze napravit už v příštích volbách. Že za přemnožení psychopatů všude tam, kde se rozhoduje o nás bez nás, může železná logika panujícího systému. Ve fázi, kdy už ani nemá kam expandovat před „nadvýrobou kapitálu“ (K. Marx). A stále víc se tak zhodnocuje i zády ke všem lidským potřebám a na bankrotářský dluh. Teprve na celé pravdě o díle zkázy, praskajícím ve švech, lze založit levicovou protiofenzívu. Jinak, než teď, se postaví téměř ke všemu.
Uvedu aspoň jeden příklad. Otázku, kam až smí narůst veřejný dluh, kdo všechno se na jeho účet hojí podloudně a komu to spadne na hlavu. Zatím je vydána napospas pravičácké demagogii, panáčkující jako svatoušek „rozpočtové odpovědnosti“. Právě my však musíme ukázat v celé nahotě, kdo za tu dluhovou past může – a jak právě z ní plete oprátku, v níž by rád sevřel, znesvéprávnil a vyvlastnil milióny lidí, tisíce firem i celou zemi. A tím tvrdší střet svést o to, aby se veřejné zdroje staly oporou rozvoje, který nás vrátí mezi suverénní hráče světové ekonomiky a zajistí obživu lidem, které jí krize už zbavila nebo to brzy udělá. A protože půjde o projekty ve veřejném vlastnictví, i z jejich výnosu musí profitovat všichni bez výjimky. Právě tváří v tvář hrozbě, že se staneme ještě ubožejším cizím krmelcem, se tak povede boj i o výhonky spravedlivější budoucnosti. Takhle se dělá politika, která si cíl nevěší do mlhavého bezčasí, ale promítá ho už do postupu pro „tady a teď“. V sobotu máme mimořádný sjezd. Pokud ho neprohrajeme, pustíme se do něj vší silou. Pokud ano, marxismus dostane znovu křídla jinudy.
Otázka na záver. Čo očakávate od novej českej vlády z hľadiska domácej, európskej a medzinárodnej politiky?
Je to pátá kolona. A hvězdná pěchota. Vše, co nám škodilo doposud, dovede ad absurdum. Doma i vůči okolnímu světu. Tím víc to vyhrotí kritické nálady i protestní hlasy. O to víc záleží na tom, kdo bude jejich mluvčím a navigátorem. Buď systémová opozice, která nebude jen svou atrapou. Nebo množina maloburžoazních radikálů, co umí křičet, sní však o světě, který se nemá kudy vrátit. Své nové loutky jistě nasadí i panstvo, co nám už není s to vládnout postaru. Je to strhující rozcestí. Voní i dlouho nevídanou šancí. Trčí z něj však i hrozby, z nichž mrazí.
Zhováral sa: Matej Mindár
