Ivo Šebestík píše o tom, proč se znovu ukázalo, že společná evropská zahraniční politika ukazuje jako iluze.

Na německo-ruské vzájemné vztahy hledíme většinou ovlivněni zkušeností z druhé světové války, tudíž soudíme, že jsou jaksi a priori antagonistické a konfliktní. Ve dvacátém století tomu ale tak vždy nebylo. Například hned po první světové válce se poražené Německo a bolševické Rusko (Sovětský svaz) ocitly na mezinárodním poli v dosti podobné situaci. Téměř nikdo s nimi nechtěl mluvit.

Německo přišlo o část území, ocitlo se pod kontrolou vítězů první světové války, byly mu vyměřeny drastické reparace, nesmělo se vyzbrojit a jeho ekonomika včetně měny padaly rychle dolů. Pokud šlo o Rusko, tak to se z pohledu západních států dopustilo nejméně dvou neodpustitelných skutků. Nejprve „vystoupilo“ z válečného konfliktu (zaplatilo za to ztrátou části území), aby si mohlo vyřešit konflikt vnitřní, tedy bolševickou revoluci a vše, co s ní souviselo, no a pak, a to především, opustilo klub kapitalistických států a vydalo se neznámou a velice nevítanou cestou do budoucnosti. Západ dokonce vojensky podpořil a financoval polské války se sovětským Ruskem a jiné intervence. Tahle nechtěně sdílená pozice ostrakizovaných mocností vedla Německo a Rusko k užší spolupráci.

Obvykle to takto v zahraniční politice chodí, že když se vůči některým státům mezinárodní společenství vymezuje negativně, že se tyto země alespoň účelově a dočasně, třeba nikoliv srdcem, začnou spojovat, a takto se společně bránit cizímu tlaku.

Československá zahraniční politika po první světové válce

Tehdejší československá zahraniční politika sice nutně respektovala určité mantinely, které jí vymezovaly západní mocnosti, především Francie, na druhé straně v rámci těchto mantinelů fungovala aktivně, autonomně, a především s ohledem na zájmy Československa, což je současné české zahraniční politice úplně cizí. Edvard Beneš se jako ministr zahraničí a pravá ruka prezidenta Masaryka, pohyboval ve vodách evropské politiky se značnou suverenitou. Uvědomoval si, že prvořadým úkolem poválečné doby je zachování míru na kontinentu, a proto ke svým prioritám zařadil úsilí o smíření Francie s Německem, a o přijetí Německa a Sovětského svazu do Společnosti národů. V případě Německa dokonce obětoval svoje vlastní křeslo v Radě Společnosti národů, aby se mohlo různými dalšími přesuny utvořit místo pro Německo.

Aktivní československá politika – tehdy prováděná výraznými politickými osobnostmi – dokonce v Evropě budila obavy z toho, aby Československo na sebe nestrhlo pozici, jakou ve střední Evropě zastávala Rakousko-uherská monarchie. Aby se nestalo tvůrcem nové středoevropské integrace. Mělo solidní rozměry, průmyslový potenciál, demokratický systém a schopné politické vedení. Tyto obavy měli zejména Poláci a Maďaři. Rakousko zápasilo s těžkými ekonomickými problémy, neboť po rozpadu monarchie zůstaly země s největším průmyslovým potenciálem, Čechy, Morava a Slezsko, mimo dosah Vídně.

Německu i Rakousku poválečné uspořádání rezolutně zakazovalo jakékoliv úvahy o možném sloučení obou německy mluvících zemí. A nebylo nakloněno ani vzniku celní unie. Beneš tehdy rovněž vystupoval proti „anšlusu“, který by v Evropě zakládal na nový konflikt. Benešova vstřícná politika vůči Sovětskému svazu byla motivována jeho (i Masarykovým) přesvědčením o tom, že architekturu mírové Evropy není možno vytvářet bez Ruska. (Později přispěla k obvinění Beneše z prosovětské orientace.) Masaryk i Beneš se otázkám Ruska i Slovanů obecně věnovali na odborné úrovni. Byli autory několika dodnes užitečných publikací na témata Ruska a Evropy (Masaryk) nebo Slovanstva a vztahů mezi slovanskými národy (Beneš). Mezi osobnostmi, které utvářely zahraniční politiku Československa, byl například také historik Kamil Krofta, autor studií (podkladu pro přednášky v zahraničí) o vztazích mezi Československem a Německem a o takzvané „anglo-francouzské meziválečné politice“.

Pragmatický přístup Německa k Rusku

Jak spolu souvisí krátké období užší komunikace či spolupráce Německa s Ruskem se současnými návrhy německé kancléřky Merkelové na dialog EU s Ruskem? Jen jako ukázka toho, že německá politika je (pouze s nepochopitelnou výjimkou migrace) především pragmatická a v tomto ohledu se dokáže oprostit od ideologických předpojatostí. Na prvním místě jsou hospodářské zájmy, tedy peníze. Tahle politika je v podstatě srozumitelná každému. Lidé, kteří utvářejí vrcholovou politiku Německa, vědí velice dobře, že Rusko nikoho v Evropě neohrožuje, že naopak má eminentní zájem na mírovém vývoji a na spolupráci, která by byla výhodná pro ně i pro jejich partnery [1]. Spolupráce funguje pouze, pokud je výhodná pro všechny zúčastněné. Jinak se dříve či později rozpadne. Tohle tedy Moskva pochopitelně ví. Praha nikoliv.

Rozhodující síly v Německu, stejně jako ve Francii, ale i v USA čtou celou hru velice přesně. Vědí, že dělat z Ruska hrozbu je výhodné pro vojensko-průmyslový komplex Západu, který potřebuje strašáka pro zvyšování svých zisků. V Německu také znají starý britsko-americký projekt utahování oprátky kolem ruského krku formou „převýchovy“ bývalých vazalů Moskvy v její zaryté nepřátele, a tak podobně. Tahle vysoká politika je na vysokých místech dobře čitelná. Jediní, kteří ji nedokážou rozluštit vůbec, jsou zaměstnanci mainstreamových médií a v ČR politici typu Vystrčila, Pavla, Pekarové-Adamové, Rakušana, Petříčka, Kulhánka, Hamáčka, Fialy, Koláře, Novotného, Hřiba a dalších. Ti patrně vůbec nepochopili, že dělat v některé zemi zahraniční politiku si vyžaduje této politice také rozumět a takto ji provádět především s ohledem na zájmy vlastní země a jejích občanů.

Merkelová a po ní i francouzský prezident Macron (ostatně je i z domova zvyklý respektovat mínění vzhledem k sobě starších dam) zaregistrovali, že za oceánem osoby, které řídí americkou politiku (Biden to samozřejmě není) pozvolna převádějí svoji pozornost k Pacifiku a k Číně, ze které mají skutečně oprávněný strach. Zatímco ruská hrozba je syntetického původu (žádná nehrozí), ta čínská je pro americkou dominanci opravdu reálná. Zatímco americká politika vůči Rusku byla agresívní s cílem dokončit obklíčení této největší země světa s cílem ji rozparcelovat a po částech kolonizovat a vytěžit její bohatství, pak americká politika vůči Číně je už málem pudově sebeobranná. Řečeno lapidárně: Agrese proti Rusku může počkat, byť s rizikem, že Rusko přestávky v obkličování využije ke svému všestrannému rozvoji, zatímco čínský hospodářský, technologický, finanční a vojenský rozmach nepočká. Čína sice neusiluje o převzetí role světového hegemona opojeného možností dělat si, co se mu zlíbí. Může však tuto rozkoš Americe znechutit svojí hospodářskou silou. Být chudým a zadluženým hegemonem, to není ta opravdová slast. Nota bene, dívat se přitom na mocnost, která se topí v penězích a jejíž síla stále roste.

Iluze a realita

Společná zahraniční politika EU je v podstatě iluze. Proto velké státy v mezinárodním prostoru jednají na vlastní pěst. Německo, Francie, Itálie a dříve i Velká Británie, dokud byla členem EU. Samy za sebe jsou některé z nich i členy takzvané G7. Německo si velice dobře uvědomuje (a Francie s ním), že Rusko představuje obrovský prostor pro podnikání. A samo potřebuje investice a technologie. Dokud se americká politika vyžívala ve vykreslování Ruska jako nepřítele číslo jedna, nebylo úplně snadné ruských hospodářských možností využívat. Viz projekt Severní proud 2. Nyní se ale otvírá šance a Moskva tuto otevřenou šanci docela logicky vítá.

Paradoxně (spíše zdánlivě paradoxně) se ale projevuje problém uvnitř samotné EU. Není to vůbec nic překvapivého, neboť některé nové členské země na Východě z různých důvodů (jen některé z těchto důvodů mají logiku) setrvávají při politice vyřizování si starých účtů s Ruskem, a tak dialog mezi EU a Ruskem torpédují. Dominantní silou, která tento dialog odmítá, je Polsko.

Tato země se cítí být posílena podporou Spojených států, díky které se Polsko považuje za méně závislé na Německu, což v Berlíně pochopitelně nevidí rádi. Berlín nechce mít ve střední Evropě rivala. Polsko je jednak dost velké a lidnaté na to, aby se smiřovalo s pozicí druhořadého státu, ale navíc je to země, jejíž historická paměť se úzkostlivě drží starých velmocenských ambicí na východě Evropy. Poláci se Spojenými státy v zádech (takto se aspoň ve Varšavě domnívají) vítají, udržují a posilují konflikty s Ruskem proto, že se chtějí znovu dostat svým vlivem na Ukrajinu a do Běloruska. Vytlačení Ruska odtud je přesně to, co potřebují. O blaho Ukrajinců či Bělorusů pochopitelně nejde ani v nejmenším. Pobaltské státy Polsku v této politice pomáhají, patrně netušíce, že do polského perimetru patří i ony samy, především Litva.

Střední Evropa je prostorem malých států. Odtud žádný hegemon, který by se mohl pokusit střední Evropu integrovat a vytvořit z ní maximálně autonomní politický celek, nevzejde. Polsko tedy cítí, že v tomto prostoru se může ustavit právě ono. A mocenské zisky na Východě, v bezpečnostní zóně Ruska, mu v tom mohou pomoci. Ať to stojí, co to stojí. Podle polských představ by se Rusko mělo podrobit a nabídnout Západu svoji krev, aby se jí napil a díky ní se pozvedl ze svého úpadku a byl schopen znovu se ujmout planetárního diktátu, bez kterého patrně neumí (především Washington a Londýn) existovat.

Československo se v roce 1993 rozpadlo (na prahu 2. světové války Polsko uvítalo rozpad Československa v důsledku německé agrese), Rakousko do žádné integrace opomíjející Německo nepůjde, natož do spolku se státy bývalého sovětského bloku. Ekelhaft. Pouze Maďarsko se může rozvzpomenout na starou Uherskou říši. Ostatně, maďarská politika je za Viktora Orbána rovněž vcelku sebevědomá a v rámci západních mantinelů autonomní. Pouze české země a Slovensko tak nějak zůstávají mimo hru.

Polsku jaksi přímá hranice s Uhry nikdy nevadila. To jenom Československo tak nějak překáželo. V současné době jsou Češi a Slováci parně jediné dva národy ve střední Evropě, které jsou spokojené s tím, co mají a nechovají sny o bývalé velikosti. O Velké Moravě, přemyslovském království „tří korun“, od Baltu až po Jadran, o obojí Lužici, celém Slezsku ztraceném za Marie-Terezie nebo o Podkarpatské Rusi přenechané po válce Stalinovi. Konkrétně česká národní i mezinárodní politika je dokonale krotká, smířená s osudem, neexpanzivní. Pokud vůbec něco sleduje, pak je to pouze úslužná, vysoce snaživá a nezištná pomoc velkým západním korporacím. Čím budou jejich břicha vypasenější, tím bude české zamini spokojenější. Celá polistopadová „česká otázka“ se takto nachází shrnutá v jediné větě. Tomu se říká racionalizace!

Jedna ruka podávaná na pozdrav, ve druhé ruce dýka

Co se týče Ruska, jsou Berlín a Paříž nyní, zdá se, zajedno ve snaze o to vést evropskou unijní politiku směrem k větší jednotě, což se patrně ještě dlouho nepodaří. Spojené státy sice momentálně (snad) nabízejí přestávku ve strašení Ruskem a takto i v zatlačování Ruska k sebeobraně a k bližším vazbám s Čínou. Na druhé straně ale opouštějí vojensky Afghánistán, čímž otvírají cestu místním teroristickým silám, aby znovu začaly sužovat Rusko. Washington vždy pracoval velice tvořivě s islámským terorismem. Když Bush junior vyhlašoval rozhodnou válku s terorismem, opravdu to nemyslel doslova. To jenom mediální mainstream zkonzumoval tuto návnadu i s udičkou.

Státy nemají přátele, což platí zejména o velmocích. Jedna ruka se nabízí ke stisku druhé, zatímco ta volná ruka už svírá nůž a chystá se bodnout. Malé státy udělají vždy nejlépe, když se takovéto komunikace alespoň zdrží, nemohou-li se zachovat jinak. Tuhle politiku sledujeme v podstatě nepřetržitě. Německo navzdory USA spolu s Ruskem dokončuje Severní proud 2, ale pod americkým tlakem paralelně vyhlašuje a podporuje protiruské sankce. Je to jako vydat se k někomu na návštěvu, ve dveřích mu podat láhev šampaňského a obrovskou bonboniéru, ale vzápětí na to mu roztřískat vzácnou japonskou vázu ze čtrnáctého století. Mezinárodní politika chce hroší kůži a kačení žaludek.

Rusko má možná na chvíli od Západu pokoj, zato Bělorusko to dostává dvojnásob, aby bylo vidět, že Západ je stále nemilosrdný a svoji východní politiku neopouští. Je zajímavé, že ji zcela opustil v případě upírání plných občanských práv ruskojazyčnému obyvatelstvu v pobaltských státech. Všechny tři státy v Pobaltí výrazně ztrácejí obyvatelstvo, přitom nezanedbatelně vysoké procento v nich tvoří Rusové nebo obyvatelstvo, které používá ruštinu jako hlavního komunikačního jazyka. (A propos, veškerá populace Lotyšska by se vešla do Petrohradu třikrát a do Moskvy sedmkrát.) Problém diskriminace této části populace Západu, jenž je tak rozhodně proti porušování práv, nevadí ani v nejmenším. Bělorusko práva minorit neporušuje, Pobaltí ano. Je to prostě klasická ukázka dvojího přístupu, selektivního a účelového, nikoliv zásadového a spravedlivého. Proto tato politika nemůže budit sympatie u nikoho, kdo zná fakta.

České zamini se vyděsilo dopadů svých aktivit, sebereflexe však nehrozí

Německo-francouzská iniciativa k dialogu s Ruskem je pragmatická a racionální. České zamini se sice vyděsilo dopadů svých aktivit proti Ruské federaci a snaží se zařadit zpátečku. Dělá to ale bez nejmenší sebereflexe, což žádnou vstřícnou reakci Moskvy rozhodně nevyvolává. Navíc si ČR sama naběhla na vidle a nabídla se Rusku jako exemplární případ ukazující, jaké dopady může na vlastní kůži pocítit bývalý oddaný vazal Moskvy, když změní pána a začne v jeho službách lokajsky škodit tomu, jehož dříve poslouchal a uctíval. Takovéto chování je ostudné tou nejvyšší měrou. Odhaluje totiž charakter a v podstatě přiznává totální neschopnost jednat autonomně. Nic než vazalství Praha už jaksi neumí. Kdyby to nepřinášelo obrovské škody zemi i národu a nebetyčnou mezinárodní ostudu, pak by to bylo asi k smíchu. Že by se čeští rusofobové tím ale poučili, to opravdu nehrozí.

Poznámka:

[1] Vymezování západních zemí vůči Rusku má starou historii. Západní Evropa se Ruska dílem obávala, dílem je nepovažovala za Evropu. Ruský spisovatel Saltykov-Ščedrin zanechal vzpomínky o svých cestách po západní Evropě. Můžeme z nich vyčíst hluboké neporozumění Rusku, se kterým se tam setkával.  Odráželo se ve sporech mezi příznivci sbližování se Západem (především v kultuře a umění) a odpůrci toho přístupu, kteří naopak akcentovali maximální distanci od cizích vlivů. Hudební skladatel Čajkovskij hodně cestoval po jižní a západní Evropě, odkud čerpal část své inspirace. Z jeho dopisů bratrovi, přátelům nebo své mecenášce, baronce von Meck, můžeme vyčíst obdobný dojem nesouladu a nepřijímání. Když mu v Rusku nabídli, aby reprezentoval ruskou kulturu na jakési mezinárodní konferenci v Paříži, Čajkovskij tuto poctu odmítl právě s odkazem na nepříjemné pocity Rusa v západních metropolích. Necítil se dobře ani v Hamburku, kam přijel na pozvání Gustava Mahlera, který zde řídil německou premiéru Evžena Oněgina. Mahler byl jako dirigent pochopitelně bezchybný, ale publikum Oněgina nepochopilo. A propos, sám jsem viděl jedno moderní švýcarské nastudování této opery, ve kterém tvůrci položili přehnaný důraz na podtržení bídného postavení ruských mužiků (toto téma u Puškina, ani u Čajkovského v podstatě není), takže nešťastné postavy, ploužící se jevištěm jako trpné naříkající stíny v hlubokém předklonu, přenášely těžiště děje od Oněgina, Taťány, Lenského, Olgy a Gremina k sociální bídě carského Ruska. Západ prostě chce Rusko mentorovat a nedá si pokoje ani na operní scéně. K modernizaci děje patřilo také to, že Taťána psala svůj slavný dopis Oněginovi na psacím stroji, což celkový umělecký zážitek z díla pohřbilo definitivně. Chybělo už snad jen to, aby Oněgin přijel na souboj s Lenským v autě a domlouval se cestou se sekundanty mobilem. Nezbylo tedy, než zavřít oči a jen poslouchat. V éteru naštěstí nedoznal Čajkovskij žádné újmy.

Zdroj: http://casopisargument.cz