fbpx
- Reklama -
KomentáreMichael Hauser: Konzervativní revize socialismu

Michael Hauser: Konzervativní revize socialismu

-

Michael Hauser: Konzervativní revize socialismu

Vážení čitatelia,

neustále sa snažíme zlepšovať sa a prinášať vám čoraz väčšie množstvo kvalitnejších informácií. Prednedávnom sme pridali spravodajstvo z regiónov, od júna však pripravujeme podstatne zásadnejšiu zmenu - pravidelné podcasty na rôzne témy, ktoré sa týkajú našej spoločnosti (ekonomika, investigatíva – vyšetrovacia žurnalistika, kultúra) či aktuálne podcasty o našej spoločnosti so zaujímavými hosťami.

Bez vašej podpory to však nebude možné. Potrebujeme technicky vybudovať podcastové štúdio a vybudovať tím pravidelných spolupracovníkov, ktorí budú pre Vás podcasty pripravovať. Zvážte teda možnosť podpory našej práce podľa vašich možností, odmeníme sa Vám kvalitným a nezávislým obsahom.

Podporte nás pravidelnou čiastkou 4, 6 či 10 eur mesačne na č. účtu:


IBAN: SK72 8330 0000 0028 0108 6712

Oslabená levice hledá spojence… 

Jsme v období, kdy definitivně zaniká tzv. tradiční levice v obou svých variantách, tedy ve variantě „komunistické“ a „sociálně demokratické“. Obě varianty uskutečňovaly politickou praxi, která navazovala na reálie dvacátého století a které tu už nejsou. „Komunistická“ varianta vycházela z existence sovětského systému; „sociálně demokratická“ varianta z poválečného sociálního státu s jeho dočasnou harmonizací práce a kapitálu. Po roce 1989 se objevila řada hnutí odporu vůči neoliberálnímu kapitalismu, která hledala způsob, jak teoreticky i politicky vyjádřit myšlenku „jiné společnosti“. Dnes stále více kritických myslitelů soudí, že místo neurčitých slov o jiné společnosti je na čase mluvit o novém socialismu či komunismu. Slyšíme to také od mainstreamových kritických teoretiků. Axel Honneth k tomu vydal knihu Idea socialismu a Thomas Picketty knihu Čas pro socialismus.

Obecný směr pro levici je stále jasnější. Je to cesta k novému pojetí socialismu, který bude vycházet z reálií dvacátého prvního století, kde vládne specifický typ kapitálu (fiktivní kapitál: akcie, dluhopisy, úvěry, renta), kde panují extrémní majetkové nerovnosti, kde čelíme klimatickým a válečným hrozbám, atd. Levice je momentálně v období dlouhé a náročné přeměny, při níž opouští zažité představy a postupy spjaté s dvacátým stoletím a hledá účinné odpovědi na výzvy dvacátého prvního století. Prochází obdobím přeměny, v němž nutně tápe a rozpadá se do skupin, které občas dávají protikladné odpovědi na stejné otázky. Je pochopitelné, že levice v tomto období politicky slábne a obtížně nalézá shodu i v těch nejzákladnějších věcech. V takové situaci hledá ideové a politické spojence, kteří by jí pomohly udržet se při životě.

- reklama -

Petr Drulák ve svém obecnějším komentáři k výsledkům voleb ve Francii „Pravolevé kleště“ navrhuje, aby se část levice, kterou nazývá neliberální, začala spojovat s neliberální pravicí. Jak tvrdí, neliberální levice s neliberální pravicí se na všem neshodnou, ale mohou se shodnout v tom, že „musí bránit národní svrchovanost před nadnárodními strukturami, demokracii před technokracií, místní ekonomiku před evropskou či globální, atd.“ Petr Drulák v tom navazuje na myšlenky o neliberální levici, které spolu s Ilonou Švihlíkovou a Matějem Stropnickým představil v knize Budoucnost levice bez liberalismu. Editoři knihy byli natolik velkorysí, že nám autorům ze SOKu (Sdružení pro levicovou teorii) umožnili na stránkách knihy vést polemiku se základní tezí editorů, že levice se má stát konzervativní a sblížit se s konzervativními proudy. Jejich tezi jsme chápali jako ústup od problému, který považujeme za stěžejní. Tím je vytvoření samotného socialistického proudu, který byl kdysi soupeřem i partnerem jak liberalismu, tak konzervativismu. Byl to právě socialistický proud, který v minulosti nastolil mnohá témata, s nimiž se ostatní směry musely vyrovnávat (všeobecné volební právo, politická a sociální emancipace pracujících, ekonomická regulace a plánování, sociální a zdravotní systém, rovnost žen, antikolonialismus, odstranění útlaku menšin,…). Některá témata byla společná s liberalismem, jiná s konzervativismem.

Předsudky vůči Marxovi na scéně

Petr Drulák má za to, že v historickém socialismu se objevil proud, který je nepřijatelný a je zapotřebí ho odepsat. Uvádí ho v článku „Proč by se měl konzervativec bavit s levicí?

V socialismu rozlišuje dva proudy: lidový a elitářský. „Lidový socialismus vychází z hnutí dělníků a rolníků – a směřuje ke zmírňování ekonomické nerovnosti a uskutečňování demokracie, která nebude jen formální, ale také ekonomická a sociální (uznáním odborů, pozemkovou reformou, družstevnictvím, veřejným vlastnictvím, progresivním zdaněním příjmu, majetku i dědictví). Elitářský socialismus formulují většinou brilantní intelektuálové, obvykle z dobře zajištěných vrstev (jako Marx, Engels, Lenin či Trocký). Přicházejí s utopickou konstrukcí, do níž chtějí vtěsnat společnost. Pokud se realita vzpouzí, tím hůře pro realitu.“

Pamätník Karola Marxa v nemeckom meste Chemnitz (v rokoch 1953 až 1990 nieslo názov Karl-Marx-Stadt). Ilustračná snímka: www.commons.wikimedia.org

Drulák v elitářském socialismu spatřuje zdroj „levicového kolektivismu“ a „sociálního inženýrství“, které tak odpuzuje konzervativce. Je to jeden z důvodů, proč máme provést revizi socialismu a zbavit se tzv. elitářského socialismu. Tím se otevřou dveře ke spolupráci socialistů a konzervativců. Socialistický proud se má prosít tak, aby z něj zůstala zrna, která jsou poživatelná pro konzervativní spojence.

Druhý důvod k revizi socialismu se týká současných pokračovatelů „socialistických elitářů“. Podle Druláka sociální inženýrství převzali liberální elitáři a levicoví progresivisté (údajní neomarxisté), kteří vymýšlejí technokratické projekty (genderové, klimatické, energetické), které vnucují lidové většině. Důvodem k revizi socialismu jsou minulé hrůzy prováděné elitářským socialismem v podobě marxismu a nemenší hrůzy uskutečňované neomarxismem.

Drulák pohlíží na Marxe a marxismus s předsudky, které zaplavily veřejný prostor v devadesátých letech a které i dnes občas protřepávají pravicoví politici a komentátoři. Přitom v historii dvacátého století jen těžko oddělíme „lidový socialismus“ od marxistické politiky a teorie. Jistě existoval také nemarxistický socialismus, ale ten v minulém století nepřevažoval. I sociálně demokratické strany se až do padesátých a šedesátých let dvacátého století hlásily k Marxovi jako ke svému východisku.

V moderních dějinách sotva nalezneme myšlenkový a politický směr, který by natolik vstoupil do lidového povědomí a stal se natolik masovým jako marxismus. Komunistický manifest četlo nespočetné množství dělníků po celém světě, kteří v něm nalezli odpovědi na své vlastní otázky: z čeho pochází vykořisťování; jak se stavět ke kapitalistům; jak změnit náš úděl? Sociálně demokratické strany byly v devatenáctém století a dlouho ve století dvacátém v širším smyslu marxistické a měly lidovou základu. Podobně masové byly komunistické strany, nejen v Československu, ale také v Itálii, Francii a jinde (nechávám stranou Sovětský svaz). Národně osvobozenecká a antikoloniální hnutí byla často prostoupená marxismem, a přitom byla masová.

Marxismus a „lidový socialismus“ se v sociálních hnutích devatenáctého a dvacátého století prolínaly natolik, že je od sebe těžko oddělíme.

Marx a Lenin nebyli elitářští utopisté

Marx v Komunistickém manifestu píše o tom, že socialistické hnutí je hnutí velké společenské většiny, neboť je to hnutí vykořisťované práce. Podle Marxe se socialisté (v jeho terminologii komunisté) liší od „oprávců světa“ tím, že neprosazují nějaké utopie vymyšlené od stolu, nýbrž vycházejí z reálného vývoje kapitalismu a dopovídají myšlenky, které v zárodečné podobě vznikají v proletářském hnutí samotném. Marx vypracoval jistě velmi rozsáhlou a složitou teorii, protože sám kapitalismus je rozsáhlý a složitý systém, který nelze vyřídit několika frázemi. Jeho základní myšlenkou vždy bylo, že teorie a společenská praxe jsou ve vzájemném vztahu a jedno nelze oddělit od druhého.

Drulák uvádí další příklad elitářského socialisty: Lenina. Ten byl obviňován z elitářského pojetí strany také od levicových autorů. Pokud si přečteme samotného Lenina, zjistíme, že je to všechno poněkud jinak. Lenin naopak kritizuje elitářský přístup, jímž se vyznačují katedroví socialisté. V „Úkolech proletariátu v naší revoluci“ se vyslovuje jasně antielitářsky, když píše o zespodu volených radách dělníků, rolníků, vojáků, atd., které se označovaly slovem sověty. Tyto orgány lidovlády vznikají „z popudu mnohamilionových mas lidu, jenž z vlastní vůle vytváří demokracii podle svého a nečeká, až páni kadetští profesoři napíší své předlohy zákonů pro parlamentní buržoazní republiku…“ Socialistická či komunistická strana nemá vymýšlet politické utopie, které bude zvnějšku vnucovat masovému hnutí, nýbrž má přijmout politické formy, které masové hnutí samo vytváří, a začít je uskutečňovat na úrovni státu. Tím se změní celý politický a ekonomický systém.

Lenin nezavrhoval výdobytky liberálního politického systému. Uvědomoval si však jeho demokratické deficity. Ty lze podle něho překonat orgány lidovlády (sověty), jež přineslo masové hnutí. Lenin mluví o parlamentní buržoazní republice jako o nejpokročilejší a nejdokonalejší podobě demokratického státu, která do té doby vznikla. Jeho demokratický deficit vznikl kvůli ekonomické a politické nadvládě kapitalistických tříd nad společností. Demokratický deficit je v kapitalismu neodstranitelný. Lenin jej popisuje takto. Parlamentní buržoazní republika „omezuje a rdousí samostatný politický život mas, jejich přímou účast v demokratickém budování veškerého státního života zdola nahoru. Sověty dělnických a vojenských zástupců činí opak.“ (Lenin, V. I., Úkoly proletariátu v naší revoluci, in: týž, Vybrané spisy II, přel. J. Procházka a V. Prokůpek, Svoboda, Praha 1950, s. 28.)

Leninovu politickou teorii shrnuje myšlenka, že vývoj kapitalismu vytváří předpoklady k tomu, aby se většina společnosti mohla podílet na správě státu. Kapitalistická ekonomika a její státní mašinerie však brání uskutečnění vzniklého demokratického potenciálu. Podle Lenina sověty představují tak intenzivní stupeň demokratismu, že to prolamuje kapitalismus a ten se – kvůli demokratismu sovětů – přetváří v socialismus. (Lenin, V. I., O socialistické demokracii, přel. kol., Svoboda, Praha 1979, s. 41.)

Proč se sovětský systém vyvíjel odlišně od Leninových představ je otázka pro jinou debatu. V některých obdobích sovětského systému se však „návrat k leninismu“ stal heslem, které zaštiťovalo snahy o demokratizaci strany a společnosti. Návrat k „leninismu“ byl v Sovětském svazu vyhlášen po XX. sjezdu KSSS jako prostředek aktivizace strany, která měla vést k decentralizaci systému stranického řízení, včetně státních orgánů, a měla obnovit princip vnitrostranické diskuse. Návrat k leninismu hlásal také Dubček během pražského jara a socialističtí intelektuálové šedesátých let (Kosík, Kalivoda, atd.). Jejich cílem bylo uplatnit Leninovy zásady „teď a tady“. (Mervart, J., Růžička, J., „Rehabilitovat Marxe!“ Československá stranická inteligence a myšlení poststalinské modernity, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2020, s. 186.) Lenin v rámci minulého režimu působil ještě v šedesátých letech jako symbol antielitářství, a teprve normalizace z něj udělala karikaturu.

Drulák to jistě nemyslí tak, že Marxova, Leninova, Trockého teorie je elitářská proto, že ji nevytvářeli myslitelé z lidu, kteří chodili pracovat do továrny. To bychom museli prohlásit téměř veškerou filosofii a sociálně vědnou teorii za elitářskou, včetně patrně veškeré literatury konzervativní. Elitářství znamená, že určité myšlenky, práva a svobody, umělecká díla, životní styl považujeme za věci, které jsou vyhrazené pouze „elitě“ (latinské slovo označující vyvolené).

Marxističtí teoretici a politici se snažili – ať už pouze slovně či prakticky – zpřístupnit je všem, viz zámecká sídla, z nichž se v padesátých letech stávaly dětské zotavovny nebo sloužily k rekreaci pracujících. Tento přístup vyjádřil Alain Badiou termínem „proletářský aristokratismus“: to nejlepší, co vzniklo v umění, kultuře, vědě, technice má být přístupné všem. To je opak elitářství, které chce to nejlepší vyhradit vyvoleným.

Navíc pojem lid byl dost důležitý v legitimitě socialistických zemí, které samy sebe nazývaly země lidovědemokratické. Tím se chtěly odlišit od tzv. buržoazně demokratických zemí, kde podle jejich chápání nevládl lid, nýbrž buržoazní elita. Někteří historici (Canfora, Losurdo, atd.) dnes tvrdí, že v moderních dějinách měl lid při všech omezeních a násilnostech aspoň částečnou reálnou participaci na moci právě v těchto zemích (zvláště ve dvacátých letech, ale i v pozdějších obdobích).

Se sociálním inženýrstvím tomu bylo také jinak. Rudolf Bahro v zásadní knize pro marxistické pochopení minulého režimu s názvem Alternativa. Ke kritice reálného socialismu ukazuje, že komunistické strany většinou musely často despotickým způsobem své země industrializovat a modernizovat, protože místní buržoazie industrializovala jen některé regiony nebo pouze organizovala prodej surovin či zemědělských produktů. Bez urychlené a často drastické modernizace by se Sovětský svaz sotva udržel ve světě ovládaném imperialistickými velmocemi, nemluvě o obranné válce s nacistickým Německem. Sovětský svaz a další země nejprve musely vytvořit ekonomické, sociální a kulturní základy, které by později umožnily přechod k socialismu. Bahro píše, že „reálně socialistické“ země byly ve skutečnosti protosocialistické (předsocialistické) a jejich tragédií bylo, že k socialismu jako ke sdružení svobodných producentů (Marx) nikdy nedospěly. Tzv. sociální inženýrství byl průvodní jev industrializace a modernizace. Marx s ním v rámci socialismu nepočítal, protože měl za to, že industrializaci a modernizaci provede celoplanetárně kapitalismus (zde zjednodušuji, Marx si uvědomoval, že v některých zemích to tak být nemusí).

Zkrátka těžko v souvislosti s Marxem, Leninem a minulým režimem mluvit o elitářském utopismu.

Konzervativci čtou Marxe      

Petr Drulák v knize Podvojný svět (recenze Adama Votruby zde) se často dovolává Alaina de Benoist, který patří k nejpronikavějším konzervativním myslitelům současnosti. Francouzský konzervativec si však Marxe osvojil a pracuje s ním bez předsudků, které se projevují u Petra Druláka. Alain de Benoist doporučuje konzervativcům, aby četli Marxe a pojali ho po svém. V rozhovoru s Přemyslem Houdou se vyjádřil takto:

„Souhlasím s tím, co Karl Marx napsal o ,zbožním fetišismu‘ a zvěcnění (Verdinglichung) společenských vztahů ,v ledové vodě sobecké vypočítavosti‘. Podstata kapitalismu nespočívá jen v nadměrné akumulaci peněz proměněných na kapitál a v nadřazenosti směnné hodnoty nad užitnou, ale i v jeho přirozené tendenci k neomezenosti – vždy více směn, vždy více zboží, vždy více zisků. Nejde o nic jiného než o moderní podobu nemíry, kterou Řekové nazývali hybris a která může vést jen ke zničení životního prostředí a ke komodifikaci světa.“

De Benoist v marxistické analýze spatřuje nejlepší nástroj na pochopení mechanismů, jímž globální kapitalismus rozkládá lokální pospolitosti a kultury. Díky Marxovi si jasně uvědomuje, že se není kam vracet, protože všechny „autentické“ pospolitosti a kultury už jsou dávno začleněné do kapitalismu a jím přeměněné.

Konzervativní myslitel má k Marxově myšlení blíže než Petr Drulák, který se hlásí k demokratickému socialismu. Chápu. Není snadné zbavit se předsudků, které v našem prostředí vznikly jako instinktivní reakce na zombie-ideologii umírajícího protosocialismu. S těmito předsudky se občas setkáme i v prostředí české levice. Po více než třiceti letech od roku 1989 by se však celá česká levice měla dostat dál a být k Marxovi aspoň natolik vstřícná, jako jsou chytří pravicoví myslitelé v západním světě.

Fetiše neliberální levice

Petr Drulák se odvolává na článek Eduarda Chmelára „Najväčším nepriateľom demokracie je dnes extrémny centrizmus“. Eduard Chmelár se v něm pozastavuje nad tím, že liberální levice označí každého s kým nesouhlasí za fašistu, a konzervativci prohlásí každého prominenta současného režimu za liberála nebo – dodejme – za neomarxistu. Chmelár píše: „Liberál by nemal byť nadávkou, ale politologickým pojmom. S liberalizmom sa predsa spája úcta k ľudským právam, tolerancia a racionalita – a hádam nikto z vás nie je proti slobode prejavu a pluralite názorov, lebo to sú liberálne hodnoty. To, voči čomu sa treba vymedziť je spomínaný extrémny centrizmus – systém, keď sa rozsah prijateľných názorov čoraz viac zužuje a iné postoje sa kriminalizujú alebo sú vystavené štvavej kampani. Nenazývajte, prosím, extrémnych centristov liberálmi. Extrémny centrizmus, ktorý volá po vylúčení čoraz širšieho spektra názorov z verejnej diskusie, k zákazom, obmedzeniam a trestaniu, je opakom ideálu liberálnej spoločnosti, založenej na dialógu a tolerancii.“ Drulák však jeho prosbu nevyslyšel a ve svém článku „Proč by se měl konzervativec bavit s levicí?“ dokonce předělal „extrémní centrismus“ na „extremismus liberálního středu“. Chmelárovi tím podsouvá názor, před nímž nás tento moudrý socialista varuje.

Vynikající postřeh Eduarda Chmelára o paušálním nálepkování lze vyjádřit tak, že konzervativci, kteří svádějí všechno špatné na liberály, jsou pouze zrcadlově převrácenými liberály. Ti vidí fašismus ve všem, co se vymyká jejich zúžené představě o demokracii. Jedni ve všem spatřují nebezpečí liberalismu, druzí nebezpečí fašismu. Myšlení je to však stejné.

Vyznačuje se tím, co Sartre kdysi nazval pojmový fetišismus. Vzniká tím, že určitý projev (zde např. výstřelky genderové politiky) se absolutizuje a oddělí se od celkového souboru jevů či procesů, k němuž tento výstřelek náleží (zde od liberalismu s jeho dějinami a ideály jako svoboda, nezávislost soudů, tolerance, občanská a lidská práva, atd.). Dílčí projev se pak vydává za všechno, co se o dané věci dá říct, takže nám z toho vyjde, že liberalismus není nic jiného než za vlasy přitažená genderová politika nebo zběsilá modernizace a „sociální inženýrství“. (Srov. Sartre, J.-P., Marxismus a existencialismus přel. O. Kuba, Svoboda, Praha 1966, s. 23nn.)

Kulturní války nakonec nejsou nic jiného než extrémní fetišizace pojmů. Jednotlivé skupiny bojují téměř na život a na smrt kvůli svým krajně fetišizovaným pojmům. Nemalou zásluhou Eduarda Chmelára je, že se snaží s pojmovým fetišismem bojovat na všech frontách (včetně válečných událostí na Ukrajině), třebaže jsme jím zaplaveni ze všech stran. Bohužel totéž nelze říci o Petru Drulákovi. Najdeme u něho totéž, co u mnoha ostatních účastníků kulturních válek, totiž neodbytnou potřebu fetišizovat si své konzervativní spojence i své liberální nepřátele.

Michéa je marxistický socialista, ne konzervativní levičák

Tato fetišizace se promítla i do Drulákova výkladu díla Jeana-Clauda Michéy, především jeho česky vydané knihy Tajnosti levice. Michéa se v jeho podání proměnil v jakéhosi guru konzervativní levice, která se rozhodla zavrhnout liberalismus. Čeští levicoví liberálové pak Michéu četli Drulákovýma očima a považovali ho za podivínského levičáka-konzervativce, který se staví proti liberálním právům a svobodám, proti emancipaci žen a proti právům menšin.

Michéa však nedělá nic jiného, než že do hry vrací socialistické pojmy jako vykořisťování, třídní solidarita, kapitál, společenské vztahy, práce, atd. Liberální levici kritizuje proto, že tyto pojmy vypustila a zaměřila se pouze na „diskriminací“, „genderové identity“, „korektnost“, apod. Michéovi jde o to, že pokud škrtneme problém vykořisťování a třídní společnosti, nastane přehřátí témat, jakými je diskriminace nebo genderová politika. Jejich přehřátí pak vede k nejrůznějším absurditám.

Michéa se dovolává Engelse, který stanovuje tři základní cíle socialistického hnutí: vytvoření společnosti bez vykořisťování a ovládání jedněch lidí druhými; odstranění maskulinní převahy; konec jakémukoliv pronásledování menšin. Michéu by ani nenapadlo tyto cíle zpochybňovat, třebaže poslední dva má socialismus společný s liberalismem. Michéa říká pouze to, že pokud zmizí třídní hledisko, ostatní dva požadavky se přehřejí a zajdou do absurdit. (Jean-Claude Michéa, Tajnosti levice, přel. Petr Drulák, MDA, Praha 2019, s. 87.)

Rozdíl mezi Michéou a Drulákem je v tom, že Michéa si uvědomuje, že civilizační výdobytky liberalismu lze v dnešním světě těžko něčím nahradit. O liberálním právu píše: „samozřejmě nechceme popřít emancipační důsledky, které právo samo o sobě přináší… žádná slušná společnost se nemůže stavět na zapomenutí či popření nejzákladnějších právních záruk“. (Tamtéž, s. 87.) A nyní uvedu rozhodující větu: „…abstraktní logika liberálního práva nevyhnutelně vede k ohrožení samotných základů svobody a lidského řádu, jakmile (zdůraznil MH) se jednou její vývoj ocitne pouze v režimu neomezenosti hodnotové neutrality, a začne tak pohlcovat všechny oblasti ,ne-práva‘, které ještě unikají jejímu byrokratickému duchu.“ (Tamtéž, s. 87.) Drulák se od Michéy liší tím, že místo spojky „jakmile“ si pro sebe dává spojku „protože“. Michéa tvrdí, že liberalismus podkopává základy svobody a lidského řádu, které samo chtělo vytvořit, v tom případě, kdy ztratí míru a chce vše pohltit. Drulák celou věc chápe tak, že liberalismus jako takový nutně podkopává základy svobody a lidského řádu, protože vždy a všude chce vše pohltit. Na rozdíl od Druláka nám Michéa sděluje, že liberalismus vede k absurditám pouze tehdy, když ztratí svůj korektiv v socialismu jako hnutí, které se zaměřuje na vykořisťování a třídní společnost, a na tomto základě usiluje o odstranění mužské nadvlády a ukončení pronásledování menšin.

Pokud mi je známo, Michéa sám sebe nikdy neoznačil slovem konzervativní levičák, nýbrž se považuje za socialistu a komunistu, který navazuje na Marxe, Engelse, Lenina, a nechává se fotit v tričku se symbolem srpu a kladiva.

Nepotřebujeme neliberální levici, potřebujeme socialistické hnutí

Drulákova konzervativní revize socialismu se tedy opírá o dvě problematická východiska. Prvním je soubor předsudků vůči Marxovi, Leninovi a historickému marxistickému hnutí. Tyto předsudky jsou nasáté z dobové atmosféry devadesátých let a Drulák je má přes všechnu svou kritičnost společné s liberálními i konzervativními elitami, které udávají tón v našem veřejném prostoru.

Druhým problematickým východiskem je Drulákova představa o liberalismu jako největšímu nebezpečí dnešní doby. Těžko se ubráníme dojmu, že taková představa vznikla z pojmové fetišizace, jež je typická pro období kulturních válek.

Drulákova konzervativní revize socialismu má politické důsledky. Vede nás k tomu, abychom zavrhli liberalismus, a z liberalismu udělali svého úhlavního nepřítele. Drulák přitom přehlíží, že nebezpečím je pouze liberalismus, který nemá protiváhu v socialismu (Michéova teze). Z Drulákova pojetí plyne, že neliberální levice se nikdy a v ničem nesmí spojit s liberály. Tím by přestala být „neliberální“. Drulák levici řetězem spojuje s jediným možným spojencem, jímž je neliberální pravice. Je to zrcadlově převrácená politika liberální levice, kterou Drulák často kritizuje. Ta se za žádných okolností nespojí s „neliberální pravicí“, třebaže by se tímto momentálním spojením mohl oslabit extrémní centrismus.

Z těchto důvodů nepotřebujeme neliberální levici, která je stejně jednostranná jako levice liberální. Co je dnes nejvíce zapotřebí, je vytváření socialistického hnutí. Jednou z hlavních věcí je to, že budeme překonávat fetišistické představy jak o konzervativcích, tak liberálech, které nás vrhají do kulturních válek, kde levice nutně prohrává. Znamená to, že přestaneme nadužívat slova fašismus i slova liberalismus, a budeme se učit umění rozlišovat.

Konzervativní proud tvoří mnoho různých skupin, z nichž některé jsou rasistické a xenofobní, ale jiné jsou naopak osvícené, tolerantní, systémově kritické a sociálně myslící. K čemu je dobré prohlásit všechny konzervativní skupiny za fašistické? Stejně tak mezi liberály jsou neoliberální asociálové, multikulturalisté, stoupenci politiky identit, a také sociální liberálové (Rawls) nebo liberální komunitaristé (Sandel) vyznávající ideál sociální spravedlnosti. K čemu je dobré šmahem prohlásit všechny liberály za úhlavní nepřátele?

Socialisté by se podle mého názoru měli především zbavit fetišů kulturních válek, a tím získat volnost při vytváření různých spojenectví. Socialisté se mohou spojit s konzervativci, kteří usilují o omezení vlivu nadnárodního kapitálu a posilují sociální transfery pro vybrané skupiny obyvatelstva. Socialisté však budou tyto kroky posunovat dál a dál. V konzervativní sociální politice budou spatřovat pouze důkaz, že něco takového je možné i v současném neoliberálním kapitalismu. Spolu s liberály budou zároveň bojovat proti tomu, aby konzervativci omezili nebo zrušili civilizační výdobytky, které historicky vybojovali socialisté spolu s liberály (právní občanské záruky, demokratické procedury, ochrana menšin, práva žen, vzhledem k aktuálnímu dění v Polsku zákon o umělém přerušení těhotenství, atd.). Motto socialistické politiky lze vyjádřit slovy: ano sociálním transferům, ne antipotratovému zákonu.

Socialistickou politiku spojenectví chápu jako stavění mostů mezi kritickými konzervativci a kritickými liberály, kteří každý ze své strany odmítají neblahé jevy, které Tariq Ali a Eduard Chmelár nazývají extrémní centrismus.

Nicméně hlavním úkolem dnes je, aby se socialistické hnutí vůbec začalo utvářet. Nepůjde to jinak, než že se postupně propojí dosud rozptýlené a izolované levicové skupiny, mikrostrany a zbytky tradičních levicových stran.

Končím výzvou: udělejme první krok k takovému spojování a ukončeme kulturní války na levici, ať už je vede „konzervativní levice“ proti liberálům nebo „liberální levice“ proti konzervativcům.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Článok Petra Druláka:

Zdroj: noveslovo.sk

Bulletín - Veci verejné

Odoberajte prehľadný sumár článkov - 1x týždenne

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Reklama -

Mohlo by Vás zaujímaťČLÁNKY
Odporúčane pre Vás