Ilona Švihlíková míní, že Rusko pohřbilo diplomacii a tento krok nebude bez dopadů na jeho vnímání celým světem a na mezinárodní image země. Ruské pozice nutně výrazně oslabí.

Zahájením invaze na Ukrajině se ruský režim dopustil klíčové chyby. Vladimir Putin tím destruuje dvacet let politiky Ruska, která byla provázena z ruského pohledu racionalitou a pragmatismem, často ve prospěch stabilizace situace (např. Sýrie).

Putinův pondělní projev dával tušit, že racionalita zmizela a že budoucí vývoj bude neblahý. Stejně tak prohlášení velvyslance o Putinově ignorování sankcí ukázalo, že toto kontinuální vyhrožování se stalo folklorem, se kterým Rusko počítalo tak či tak.

Ti, kteří situaci přirovnávali k dění před první světovou válkou, měli částečně pravdu, i když historické analogie bývají ošidné. Hysterie vybičovaná z mnoha stran ukazovala nejen na fatální absenci důvěry mezi velmocemi, ale i na absenci vnímat posloupnost katastrofálních chyb – učiněných ze všech relevantních stran.

Bombardování a umírání civilistů přehluší často to, co k válce vedlo. Nedodržování minských dohod Ukrajinou, snahu omezit ruskému etniku možnost používat svůj jazyk, lehkomyslné žonglování s členstvím v NATO a nakonec i zmínky o možnosti vlastnění jaderné zbraně, to vše muselo nutně u Ruska vyvolat strach, který se přetavil v agresi.

Ruské požadavky po bezpečnostních zárukách nebyly vnímány s dostatečnou důležitostí, spíše s odmítavým a pohrdlivým přístupem. Platí přitom, že pokud malá země nemá bezpečnostní záruky, odrazí se to na její vnitřní politické situaci. Pokud ale bezpečnostní záruky nemá velmoc, pak to pocítí celý svět – což se přesně nyní stalo.

Dnešní fatální chybu vystopujeme zpět k roku 2014. Snaha obklopit Rusko západními režimy byla arogantní, a především nebrala v úvahu zájmy samotných Ukrajinců. Jak říká Oskar Krejčí, země, které se nalézají v tak citlivé oblasti, musejí mít možnost spolupráce s oběma stranami, ideálně s velmocemi jako garanty míru a bezpečnosti. Americká politika typu „buď a nebo“ používaná Trumpem i v případě Číny, je naprosto zhoubná a staví země, jako je např. Jižní Korea, do existenčního dilematu. Bohužel, zájmy obyčejných Ukrajinců, sdíraných už třicet let oligarchy, byly až na posledním místě. EU lákala Ukrajinu. Na co vlastně? Na finanční pomoc, která spadne jak do černé díry? EU přeci nebyla v dohledné době (čítající dekády) ani schopna, ani ochotna doopravdy nabídnout Ukrajině členství, takže jen vyvolala iluzi, že je možný lepší vývoj, než ten který vedl k odchodu milionů Ukrajinců ze země (ze socio-ekonomických důvodů).

Ukrajina a její občané se tak stali pěšákem ve hře velmocí. Na jedné straně stlačeni domácími fašizoidními bojůvkami, které se v našem tisku vydávaly na „bojovníky za svobodu“, na druhé mafiány, kteří zemi ožebračovali desítky let. Na jedné straně Rusko možná až paranoidně vyděšené neustálým postupem NATO k jeho hranicím, na druhé EU a USA, pro které byla Ukrajina jen hračkou v dalším „zadržování“ Ruska.

Nynější útok na Ukrajinu je řečeno slovy klasika, horší než zločin, je to chyba.

Rusko teď pohřbívá roky úspěšné diplomacie a staví se jasně do pozice agresora. Tento postup bude mít dopad na jeho vnímání celým světem a jeho mezinárodní image a pozice nutně výrazně oslabí. Bohužel je vysoce pravděpodobné, že se tím roztočí ještě silnější kolo zbrojení, které fatálně ohrožuje přežití celého lidstva. Putin tímto krokem z lidí, kteří vždy stáli na straně míru a diplomacie, udělal terč i ve vnitřní politické situaci řady zemí. Což neznamená nic jiného, než zaklesnutí jestřábů a válečných štváčů na všech stranách. Podporovat mír přitom není ani slabost, ani neinformovanost, je to jediná cesta k tomu, abychom jako lidstvo přežili.

Putin ohrozil vztahy s Čínou, které byly potvrzeny strategickým partnerstvím. Ruský útok na Ukrajinu, je to poslední, co Čína může podporovat. Čína byla logicky velmi znepokojena podporou separatistických republik, neboť to se do její politiky skutečně vůbec nehodí, nemluvě o tom, že jde o rozpor se základními hodnotami Šanghajské organizace spolupráce. Kromě toho je také Čína významným investorem na Ukrajině. Strategické partnerství Ruska a Číny přitom oběma zemím, jejichž silné stránky se tím vzájemně posilovaly, dodávalo jistotu, že Západ je nemůže porazit.

Rusko má jistě své silné stránky, ale stav ekonomiky a technologií (kromě vojenských) k nim nepatří. Rusko, pod sankcemi obzvláště, potřebuje partnery ke kooperaci. V posledních letech Rusko rozvíjelo východní vektor své politiky (viz také těžba plynu, Síla Sibiře apod.), ale napadení Ukrajiny tuto pozici ohrožuje.

Sankce, které již byly (a další jistě budou) uvaleny, si zaslouží samostatný rozbor. Obecně vzato platí, že sankce mohou mít významný negativní dopad na ekonomiku a obyvatelstvo sankcionované země. Záleží samozřejmě na jejich podobě a cílení, často mají negativní dopad i na toho, kdo sankce uvaluje (tzv. hůl o dvou koncích). Nicméně, statistiky nám ukazují, že cíl sankcí – změna režimu, příp. změna chování dané země – nebývá příliš často splněn. Ba právě naopak, režim se někdy naopak posílí a vnější tlak mu dodá větší domácí legitimitu.

V ruském případě ale může být situace jiná.

Uvalené sankce na Rusko jistě poškodí jeho i nyní dost obtížnou ekonomickou situaci. Spolu s tím, že Ukrajinci jsou řadou Rusů a občanů Ruské federace vnímáni jako pokrevný (bratrský) národ si Putin zahrává i s domácí podporou. Neznáme také přesné detaily vnitropolitických tlaků, které mohly stát za šokujícím rozhodnutím zaútočit na Ukrajinu.

Rozvíjet v této chvíli úvahy o mírové misi OSN a jednáních se zdá být nepatřičné. Přesto je to nakonec jediná cesta, která by měla skončit novou bezpečnostní architekturou.

Zdroj: casopisargument.cz