Kultúra130 rokov od smrti prekliateho básnika bojujúceho v Parížskej...

130 rokov od smrti prekliateho básnika bojujúceho v Parížskej komúne, Arthura Rimbauda

-

130 rokov od smrti prekliateho básnika bojujúceho v Parížskej komúne, Arthura Rimbauda

Jean Arthur Nicolas Rimbaud sa narodil 20. októbra 1854 a zomrel 10. novembra 1891, teda presne pred 130. rokmi. Jedného z prekliatych básnikov – skupiny, medzi ktorú sa zaraďujú autori ako Verlaine, Baudelaire, Mallarmé, Corbière a ďalší – preslávili diela ako Opitá loď či Pobyv v pekle.

Narodil sa v Charleville ako syn kapitána pechoty, ktorý opustil rodinu a vychovávaný bol prísne nábožensky založenou matkou. Paradoxne, budúci revolucionár búrajúci starý svet, bol pod vplyvom matky pôvodne hlboko veriacim. Už ako dieťa začal skladať verše, čím ohuroval svoje okolie. Neskôr sa z hlboko veriaceho Rimbauda stáva rebel, ktorý fajčí, nosí dlhé vlasy a zapája sa do bojov komunardov v rámci tzv. Parížskej komúny.

Poézia Arthura Rimbauda stojí predovšetkým na subjektívnych prežitkoch a rozporoch medzi umelcom a spoločnosťou, pričom využíva bohatú fantáziu, expresívny jazyk vyznačujúci sa odporom proti mešťanom a taktiež obdiv k revolúcii, nakoľko sa sám Rimbaud účastnil bojov o Parížsku komúnu, čo bol v podstate prvý decentralisticko-komunistický experiment riadenia mesta s globálnym dosahom. Sám Rimbaud vypracoval projekt komunistickej ústavy.

Sám Rimbaud o svojej tvorbe napísal:

Chcem byť básnikom a pracujem, aby som sa stal vidiacim. Ide o to, dôjsť k neznámemu rozrušeniu všetkých zmyslov. Je to veľké utrpenie, ale treba byť silným, byť rodeným básnikom, a ja som ho poznal, že som básnik. To nie je moja vina. Nesprávne sa hovorí: Myslím. Malo by sa povedať. Myslí to vo mne. Ja je niekto iný. Tým horšie drevu, ktoré si uvedomí, že je husľami, a vysmieva sa nevedomým, ktorí sa hádajú o tom, čomu nerozumejú.

Aby čitateľ bližšie pochopil dobu, v ktorej Rimbaud tvoril je nutné najskôr priblížiť jej atmosféru. Laco Novomeský generiáciu prekliatych básnikov, a s nimi aj Rimbauda opísal vo svojom texte Básnický typ 1870 nasledovne: „Bolo to roku 1871, pri vzniku Parížskej komúny. Rimbaud sa aktívne zúčastňuje na bojoch o Komúnu a o Duccasovi sa nedohodli jeho životopisci, či nie je totožný s politickým ľudovým rečníkom Ducassom, prevadepodobne zákorene zavraždeným políciou. Komúna sa skončila na Pére Lachaise. A atmosféra smrteľnej úzkosti, mrazivý, mŕtvolným jedom napustený dych tohto ovzdušia, to bolo duševné útočište zo situácie, pred ktorou fyzikum prekliatych sa schovávalo v tuláckych krmách v susedstve, nad páchnúcím, ničivým alkoholom. Medzi dvoma revolúciami: jednej dávno minulej, druhej zďaleka neprichádzajúcej, uprostred prevratových kvasov znamenajúcich koniec koncov rozmach nenávidenej tuposti žije poézia zmyslového opojenia, desivý smútok vyziabnutých postáv na popravišti, úžasný, nebývalý rozkvet poézie podmienený hnilobou, do ktorej boli vsadení prekliati básnici. Takýto je básnický typ 1830. Básnický typ 1870.“

Rimbaud sa taktiež preslávil svojim vzťahom s básnikom Verlainom a životom extrémneho bohéma, ktorý sa nebránil experimentovať s drogami. S Verlainom žil bohémsky život v Paríži, Anglicku a v Belgicku, pričom tento deštruktívny vzťah skončil tým, že ho Verlaine postrelil. Vtedy Rimbaud prestal písať poéziu a začal cestovať v povolaní obchodného cestujúceho a dotiahol to až na poradcu etiópskeho cisára. Životná púť kontroverzného poeta končí amputáciou nohy a diagnostikou rakoviny, keď zomiera vo veku 37 rokov.

Rimbaudova tvorba bola na svoju dobu mimoriadne odvážna nakoľko búrala všetky spoločenské konvencie a dala základy modernej francúzskej poézie, ktorá ovplyvnila taktiež celý rad československých modernistov vrátane davistov. Rimbaud však svoju poéziu za úspešnú nepovažoval. Dejiny mu však nedali za pravdu, a napokon sa jeho poézia stala silnou inšpiráciou aj o dekády neskôr v tvorbe surrealistov a beat generation.

Pri príležitosti 130. výročia úmrtia prinášame ukážky z jeho tvorby.

JEAN ARTHUR RIMBAUD: SAMOHLÁSKY

A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek,
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.
A, černý korzet, plný rudých much,
jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek,
zátoka stínů, E, běl stanů, čirý vzduch,
šíp ker a bílých králů, chvění vrásek;
I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek
ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh.

U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly,
mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí
prst alchymie pilným čelům vševědů;

O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla,
jímž poletují planety a archandělská křídla.
– O, modrý paprsek jejího pohledu.

JEAN ARTHUR RIMBAUD: MA BOHÉMA

Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.
Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr.
Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu.
Mé hvězdy šuměly, když přišel podvečer.
A já jim naslouchal na kraji u silnice,
za dobrých večerů při svitu večernice,
a rosa stékala mi zvolna po čele,
když s nohou na srdci za fantastické luny
jsem tahal pérka z bot jak povolené struny,
drnkaje do taktu, a básnil vesele.

JEAN ARTHUR RIMBAUD: SEZÓNA V PEKLE
„Pokud si dobře pamatuji, býval můj
život kdysi hostinou, na které se otvírala
všechna srdce a kde vždy víno teklo proudem.
Jednou večer jsem si posadil Krásu na
klín. – A zdála se mi hořká. – A hanil jsem ji.
Ozbrojil jsem se proti spravedlnosti.
Utekl jsem. Ó čarodejnice, bído,
nenávisti, to vám jsem svěřil svůj poklad!
Dosáhl jsem toho, že se ve mně zhroutila
veškerá lidská naděje.
Jako šelma jsem skočil bezhlavě po každé radosti, abych ji zardousil.
Přivolal jsem popravčí, abych rozhryzal pažbu jejich pušek, než zahynu.
Přivolal jsem pohromy, abych se udávil pískem a krví. Záhuba mi byla bohem.
Natáhl jsem se do bláta. Osušil se na vzduchu zločinu. A pěkně jsem si zahrával
se šílenstvím.
Jaro mi přineslo příšerný smích idiota.
A když jsem nakonec málem pošel, pomyslel jsem na to, hledat znovu klíč
od té dávné slavnosti, při které by se mi možná vrátila chuť.
Milost je ten klíč – Ten nápad svědčí o tom, že jsem snil!
„Zůstaneš hyenou atd…,“ odvolává se démon, který mne ověnčil tak
milými máky. „Vyhrej smrt se všemi svými choutkami, i svoje sobectví a všechny
hlavní hříchy.“
Přebral jsem: – Ale, drahý Satane, zapřísahám vás, mějte zřítelnici trochu
méně vytřeštěnou! Než nastane těch několik malých zpozdilých zbabělostí,
vám, který máte rád, když spisovatel nejeví deskriptivní ani instruktivní vlohy,
vám nabízím těch několik ošklivých listů ze svého zápisníku zatracence.
(preklad Aleš Pohorský)


JEAN ARTHUR RIMBAUD: OPILÝ KORÁB

Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.

Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.

Přes mocné přílivy a mořské vlnobití
jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině,
jak Poloostrovy, jež zběsile se řítí,
když odpoutaly se a bloudí v bařině.

Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce.
Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse
na slaných hladinách, jež vězní utopence,
nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se.

Zelený příval vod, sladší nad hořké trnky,
skrznaskrz prosákl můj pochroumaný vrak
a rozbil kormidlo, a smýval ze mne skvrnky
po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak.

A od té chvíle jsem se koupal v širém moři,
jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,
hltaje blankyty, do nichž se občas noří
zasněný umrlec, jenž právě utonul,

potřísniv hanebně ty bledomodré víry
a rytmus světelných a třpytících se krás,
prudší než alkohol, širší než naše lýry
vypučí milostný a hnisající kvas.

Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní,
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to,o čem lidé sní.

Znám slunce, mystické jak rudá maska herce,
když vrhá sraženou a fialovou zář
na vlny valící se jako přes koberce,
znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.

Snil jsem o zelené a zasněžené noci,
o žhavých polibcích, jež víří v prostoru,
o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci,
o modrém procitnutí zpěvných fosforů.

Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití,
jak kravín šílenství a epilepsie,
aniž jsem pomyslil, chtěje jej utišiti,
na hada, zkroceného patou Marie.

Víte, že narazil jsem jednou na Floridy,
kde květy mísí se s očima panterů,
kde duha, napjatá pod horizontem z křídy,
ukrývá stáda lvic před zraky škunerů.

Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí,
propast, kde v sítinách spí celý Leviatan,
bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy,
svržené do jícnů jak do pekelných bran!

Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí,
uvázlé koráby v hnijících zátokách,
kde velcí hroznýši, sžíraní štěnicemi,
padají ze stromů a šíří černý pach.

A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí
ty malé rybičky, ty zlaté kapříky.
Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti
a občas vanuly mně vlídné větříky.

A moře, mučedník zlých oblastí a pásem,
mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn
a kolébalo mne svým vzlykajícím hlasem
tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen,

jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích
trus ptáků, křičících, když mají v noci hlad,
a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích,
sraženi vlnami ztráceli shnilý šat.

Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice
do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,
mne nezachrání už záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod,

já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,
já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,
kde roste převzácná pochoutka pro malíře –
sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky, kostrami mořských koníků,
já plul jsem za nocí v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
jež rozléhaly se na sto mil do dálky,
já náhle zatoužil jsem podívat se domů
na starou Evropu a lesní rusalky.

Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví
s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,
zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy
ohniví letouni, jimž patří budoucnost?

Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,
nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.
Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!

A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.

A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek
už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,
už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek
a plavat před strašným pohledem pontonů!



(z francúžštiny preložil Vítězslav Nezval)

Podporte nezávislé spravodajstvo a pomôžte zvýšiť pluralitu médii na Slovensku. Spravodajský portál Veci Verejné prináša overené agentúrne správy a vlastné komentáre naších autorov.

Podporiť nás môžete jednoduchou formou cez platobnú bránu buď pravidelnou mesačnou sumou alebo jednorázovým príspevkom.

Pravidelná mesačná podpora

Jednorázová podpora


Alebo prevodom na náš účet: SK72 8330 0000 0028 0108 6712

Newsletter - Veci verejné

Prihláste sa na odber článkov. Dva krát do týždňa Vám zašleme zhrnutie najpodstatnejších komentárov a názorov, ktoré vyšli na našom webe :)

*Po vyplnení formuláru Vám zašleme potvrdzujúci email, ktorý je potrebné potvrdiť.

Podporte spravodajsko-názorový portál Veci Verejné

Vychádzať môžeme len vďaka vašej pravidelnej podpore. Ak považujete našu činnosť za dôležitú a potrebnú, podporte náš spravodajsko-názorový portál pravidelnou mesačnou sumou 5, 10 či 15 eur, prípadne podľa vašich možností na číslo účtu IBAN: SK7283300000002801086712

Ďakujeme. Aj vďaka vám môžeme robiť sociálne a vlastenecky orientovanú žurnalistiku.

spot_img

ZANECHAJ KOMENTÁR

Zdaj komentár
Zadajte svoje meno

- Reklama -

Mohlo by Vás zaujímaťČLÁNKY
Odporúčane pre Vás